středa 16. září 2015

Vyrovnání s odchodem blízké osoby

Tak, jako asi každý ve svém životě i já bojovala a stále bojuji s tím, že mě opustil blízký člověk. Ať už je slovo odešel myšleno jakkoliv, vždy to velmi bolí a je těžké smířit se s tím, že nám osud někoho vzal. Nejsem věřící člověk, ale nedávno jsem při pročítání jedné knihy, kterou mi v dobré vůli donesla kamarádka, narazila na příběh. Tento příběh se mi zaryl hluboko do srdce. Chtěla bych se s Vámi podělit alespoň o úryvek z tohoto příběhu.

Zrak mi padl na bibli ležící na stolku. V mysli se mi vynořily věty z genesis 22 a zcela mě svým účinkem omráčily.  Rychle jsem bibli otevřela, abych se ujistila, že si je pamatuji správně. Četla jsem:

A bůh řekl: ,,Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!''

Tehdy jsem s absolutní jistotou poznala, že bůh si Kim vyžádal. Moje mysl byla náhle jasná jako nikdy předtím. Uvědomila jsem si že jsem nadřazovala svoji lásku nad Kim nad lásku k Bohu. Dožadovala jsem se své vůle. Své vlastní vůle, ne boží. Ne jeho svrchované volby. Hlíněný hrnec spílal svému tvůrci, místo aby pokorně padl k jeho svatým nohám.

Uvědomila jsem si, že jsem se pokoušela s Bohem manipulovat, viděla jsem, že jsem podnikala ,,vše správné'', jen aby se cítil povinen vyhovět mým prosbám. Opravdu nikdy jsem neuvažovala o možnosti, že by mohl chtít malou Kim.

To určitě na mě nežádáš, drahý Ježíši? Přece nechceš život mého dítěte. Vždyť pro tebe je tak snadné ji uzdravit. Stačí dotek. Och můj Pane, můj Bože, tohle ne!

Ale už během té řeči jsem znala odpověď. Zbývá jen naprosté podřízení se nejvyšší Boží vůli. Ve svém zlomeném srdce jsem postavila oltář. Na oltář jsem vložila své jediné, milované dítě se stejnou opravdovostí a posvátností, jako to kdysi učinil Abraham s Izákem.

Ó můj Pane, vkládám v tebe naději. Jestli zamýšlíš vzít si mou dcerušku, vezmi si ji. Už nemohu bojovat dál. Odpusť mi, Pane můj nedostatek víry a poslušnosti. Nechápu, proč dcerku požaduješ, přesto, přesto tě miluji a důvěřuji ti. Pomoz mi a buď při mně i nadále.

Uryvek z knihy Jacka Canfielda a Marka Hansena Slepičí polévka pro křesťanskou duši.

Tenhle příběh dokazuje, že ať už jste věřící, nebo ne, je potřeba věci přijmout tak jak jsou, nesnažit se smlouvat, nesnažit se je změnit. Nezměníme je, můžeme je pouze přijmout takové, jaké jsou a pokusit se žít s tím, že to tak mělo být a že jsem na tom nic nemohli změnit.

3 komentáře:

  1. Promin, ale mne zemrela dcerka a nemuzu si rict, ze to tak melo byt. NEMUZU.

    OdpovědětVymazat
  2. Já se obávám, že autorka má podobnou zkušenost.

    OdpovědětVymazat
  3. Drzela jsem vlastni dite v naruci, kdyz mu dobilo srdicko a jsem si jsita jen tim, ze to tak byt NEMELO!

    OdpovědětVymazat